„Přišla za mnou 36 letá žena, že byla ve čtyřech letech zneužitá. Stalo se to, když rodiče odešli do divadla a strýc ji namluvil, že si to rodiče přejí. Co stále žila při první životní mapě? Nechci být žena; nechci mít vagínu; nechci mít vůbec nic s muži. Když přišla po půl roce na druhou mapu, objevila se témata: toužím po doteku; já jsem na prvním místě; já jsem ta důležitá. A to byl neskutečný posun, který se stal díky mapám“, vypráví lektorka Životních map a školy pánevního dna Lena Komanická.
Leno, vyučuješ ženy na kurzech Tajemství ženského pánevního dna, kreslíš s klienty Životní mapy. Jde to vůbec propojit? Můžu vnímat Životní mapy jako hlavu a pánevní dno jako tělo… ?
To se tak říci nedá. Obé pracuje s emocemi, ale každé jinak. Zatímco s pánevním dnem můžeme relaxovat a cvičit a uvolňovat emoce laděním se, prociťováním, u Životních map jdu daleko rychleji do kontaktu se svým příběhem, navíc využívají i další složky – rozum, vzpomínky, vědomí i podvědomí, energii… Životní mapy přicházejí ve chvíli, kdy si žena i přes upřímnou snahu cvičit, odpočívat, nedokáže na své pánevní dno vzpomenout.
Tato metoda pochází z českého Tábora. V zahraničí je spíše známá pod jménem autorů manželů Kamily a Petra Kopsových jako Kops´ metod. Metoda je již používána na Slovensku, v Belgii, Francii, Kanadě, Polsku, chystá se kurz v Anglii, Americe.
V kostce je o tom, že jako děti jsme se přímo či nepřímo ztotožnili s určitými vzorci a programy chování, a aniž si to uvědomujeme, tak se podle těchto vzorců chováme i v dospělosti. A pokud jsme zažili něco bolavého? Byli jsme malí, bylo TO pro nás tak veliké. A i když jsme už vyrostli, tak to „veliké“ v nás zůstalo. Sice jako dospělí bychom si s tím poradili, ale naše dětské vnímání velikosti nám v tom zabraňuje.
A pro koho jsou Životní mapy určeny?
Jsou vhodné jak pro dospělé tak i pro děti cca od tří let. U dětí je to velmi rychlé. Děti jsou nadšené, že mohou kreslit tak, jak to cítí nebo vnímají u nich doma. Nepřemýšlí nad tím, jestli maminku nakreslí tak nebo onak, ale velmi se jim uleví a změna je patrná brzo. U nás dospělých je háček v tom, že jak si pořád utvrzujeme naši realitu, naši pravdu, tak už ji máme pevnější a těch map si pak musíme nakreslit víc.
To si člověk pamatuje?
Ono to vykrystalizuje. Vlastně úplně nezáleží, jestli si vzpomíná, ale vlastní metodika jej nenásilně vede k výsledku. Postupně se skládá příběh, který otevírá oči a uvolňuje zablokované energie. Dokáže tu situaci popsat a blok, resp. způsob chování, může odplynout.
Postupně se skládá příběh, který otevírá oči a uvolňuje zablokované energie.
To je tak jednoduché?
Ano i ne. Pamatuju si na mladou ženu, která ke mně přišla s tím, že už rok zápasí se svým ex-přítelem, pořád jí to k němu táhne, podle různých terapií ví, že spolu prožili několik minulých životů… (usmívá se), žádná žena z jejich rodu se nevdala z lásky atd. Po čtyřech mapách tohle všechno odplynulo a do roka byla svatba s novým mužem. Je to nádherný příběh, ze kterého mám radost.
Co se dá ještě touto metodou napravit?
Například kolega hodně řeší s klienty závislosti na alkoholu a má úspěšnost až 80%. U standardní léčby je úspěšnost do 10%. Další kolegyně se specializuje na autistické děti, další má velké úspěchy s depresemi …
A jak to vlastně celé působí?
Na flipchartu je nakreslená šablona a do ní si pod vedením lektora klient zakresluje situaci, kterou si vybavuje z určitého období.
Od přečtení příběhu je tam vyškolený lektor. Nicméně celkový obraz situace působí i na podvědomé úrovni, kdy člověku věci tzv. dotečou. Takto se člověk oprošťuje od pocitů a přesvědčení a může žít svůj život, být ve svých energiích. A to je ta podstata života – aby byl člověk sám sebou a mohl žít podle svých přání a svých představ.
Takto se člověk oprošťuje od pocitů a přesvědčení a může žít svůj život, být ve svých energiích.
Když to své přání ví…
Ano. To je další věc. Naše přání jsou velmi důležitá. Mají svou cestu: nejdřív přemýšlím, co si přeji; pak přemýšlím, jak se k tomu přání dostanu; pak na něm začnu pracovat a pak si ho splním. To je cesta. Jenomže v současné době řada rodičů dává dětem dárky dopředu, protože si myslí, že si to jejich děti přejí. A jim pak chybí tato cesta. A jak si děti nevytvoří vztah k věcem, tak si nevytvoří ani k lidem, a přestávají si umět přát. Stanou se z nich princové a princezny. Mají domy, úžasné manžely a krásné děti. Najednou se začnou sami sebe ptát: „Kdo jsem?“ Pocítí prázdno. A objeví se u nich princip barbíny: jsem na povrchu, ale vlastně vůbec nevím, co mě baví, z čeho mám radost.
Metoda Životní mapy vznikla v ČR.
Dá se to napravit?
Postupně, ale dá. Dalším z nástrojů, se kterým Životní mapy pracují, jsou komunikační typy. Když se narodíme, co potřebujeme?
Jíst? (smích)
To určitě. (smích) Ale musíme si o to říci… Když to zevšeobecním, tak komunikovat. Protože skrz komunikaci potřebujeme mít zajištěny základní potřeby: jídlo, sucho, dotek… Pokud na nás ale dospělí nejsou naladění, tak se začneme více snažit a to už jsou jen dva způsoby. Buď zesílím zvuk anebo ho uberu. A když ani tohle nezabere, padám na jedné straně do pasivity, nezájmu, deprese, sebepoškozování. Na druhé straně to je pak aktivita, hyperaktivita, agresivita a poškozování druhých.
A o tomhle jsou taktéž životní mapy. Pokud spadneme my nebo naše děti do těchto vzorců chování a do jejich extrémů (anorexie, bulimie), tak tato metoda dokáže lidi dostat postupně zpátky. Zpátky k pochopení, že chci komunikovat a jak komunikovat.
Jak tedy komunikovat?
Pracujeme se čtyřmi typy: obrazový, sluchový, rozumový a pocitový. A umění nastává v okamžiku naučit se komunikovat napříč těmito typy.
Například když má rozumový rodič obrazové dítě. Rodič si bude skládat rozumový proces jako puzzle: takže na výlet jedeme v sobotu, musím si zjistit odjezdy autobusů, připravit si itinerář, nachystat svačiny… a takhle si skládá, že jede na výlet.
Kdežto obrazové dítě, tomu při představě výletu už vlají vlasy, už tam v představě je a těší se. Vůbec nevnímá, že je tam tolik faktorů, které by mohly výlet zhatit. A když potom prší a nikam se nejede, tak se dítěti zboří celý obraz, celý svět. A je nešťastné.
V rodinách jsou často komunikační typy namixovány a pak je velmi lehké u dětí sklouznout k pocitům: „Nikdo mi nerozumí. Jsem úplně jiný. Nepatřím sem.“ A uzavřít se do sebe.
Umění je komunikovat s druhým tím jeho jazykem. Dát mu informace tak, aby je slyšel, cítil, rozuměl, vnímal.
Pocit kukačky v cizím hnízdě…
Ano. „Sice mluvíš česky, ale nerozumím ti…“ Když například obrazový typ potká sluchového, tak obrazový typ bude vyžadovat pohled do očí, ale sluchový typ bude naopak nastavovat ucho. A každý typ má svá slovesa. Takže obrazový vidí, sluchový samozřejmě poslouchá, pocitovýladí,dotýká a rozumový rozumí a myslí.
Ano, všímám si toho.
U pocitových je dobré vědět, že než to všechno nechají protéct skrze tělo, tak jsou pomalejší. Takže rodič obrazový (obraz mu naskočí okamžitě) nemůže chtít mít odpověď od pocitového dítěte hned. Například „obleč se do školy“ versus „na jakou barvu mám dnes náladu?“ A pokud dítěti nedáte prostor, aby se samo nacítilo, a pokud je to tak celé dětství, pak to hold musí napravovat v seberozvojových seminářích v dospělosti, kde hledá, kdo vlastně je?
Mně třeba pomohly testy jedinečnosti tvého kolegy Kalmana Horváta. Vím, na co mám dispozice a kde mi není z principu dobře. A vnímám to u druhých.
Právě díky odhalení typů přicházejí velikánské úlevy. Není to tom, že by je ten druhý neměl rád, nebo že s nimi je něco špatně, ale že prostě vysílá jiným způsobem a že je výhodné se s druhými zase bavit podle jejich typů.
Kolegyně například „kreslila“ mapy s jednou herečkou, která měla rozumové rodiče. Pro ni to byl teror, nedokázala rozkódovat, co se to děje. Cítila se jako úplně z jiné planety a dle toho i vypadal jejich vztah. A po nakreslení? Přišla změna nejen ve vnímání rodičů, ale i v obsazení rolí na divadle. Z naivních holčiček začala dostávat charakterní role.
Zažila jsem i příběh holčiny, která měla náběh na bulimii a sebepoškozování, a stačila jedna mapa. Proces se zastavil. Neříkám, že je to pravidlem, ale i s takovými příběhy se potkávám.
Jak dlouho sezení/kreslení životní mapy probíhá?
V průměru dvě hodiny.
A to stačí?
Je ještě jedno pravidlo – mapa dolaďuje změny ještě 21 dní poté, co se nakreslí. A po celou dobu proces dobíhá. Vždy říkám klientům, aby se zkusili stát po tuto dobu vnímavější a dávali si pozor na to, co slyší, vidí, nebo se jim zdá. Ono, i když je proces map velmi rychlý, uspěchat se to nedá. Další mapa se může kreslit až po 21 dnech.
A vždy záleží, s jakým záměrem člověk kreslí. Tomu slouží počáteční rozhovor. Jednou volala maminka, že chce přijít se synem, že už to s ním nemůže vydržet. On nemohl a tak přišla sama, že si to alespoň vyzkouší. A najednou ji došlo, že nutí syna k tomu, co jí dělali její rodiče v dětství, když ji nevybíravě usměrňovali, aby byla poslušná holčička. A ona totéž nevědomě dělala právě synovi. V okamžiku, kdy rozkryla tohle schéma, věděla, že musí jinak. A to nejen kvůli synovi, ale hlavně kvůli sobě. A syn? Ještě si mapu nenakreslil. Najednou nebylo potřeba.
Jak moc staré situace dokáží Životní mapy ukázat?
Můžete řešit jakýkoliv časový úsek. Většina usazených věcí je ale z věku dvanáct let a níže. Dokonce je možné podívat se až do prenatálu, aby se rozkryly všechny vrstvy a blokace, které si člověk v sobě nese.
Napadla mě analogie, že to funguje jako konstelace na papíře. Že najednou vidím vazby a příčiny a přitom mám odstup.
Ano, mapy jsou však víceúrovňové. Pracují s celou situací, nejen s emočním zážitkem.
Některé typy lidí budou potřebovat nejen uvědomění v hlavě, ale prožitek v těle.
Přesně tak. K tomu pomáhá ten podvědomý výběr barev, podvědomý způsob kresby, podvědomé umístění… postupně se skládá příběh.
Takže taková trochu intuitivní kresba na konkrétní téma.
Svým způsobem ano, ale jak jsem říkala, důležitou roli tu nemá jen intuice, ale také rozum, smysly, vjemy, vzpomínky a naše naladění rozkrýt svůj příběh a udělat změnu. Bohužel se mi i stalo, že se klientky raději rozhodly žít v iluzi a strachu ze změny. Tady pak přichází respekt k rozhodnutí klienta.
Napadá mne, jestli dokáží Dětské mapy kromě úlevy pro dítě přinést i něco dalšího.
To je dobrá otázka. Protože z dětské mapy se dá vyčíst opravdu hodně. Nejen jak vnímá situaci v rodině, jak v ní fungují či nefungují vztahy, co má rádo, z čeho má strach, jestli je šikanováno a případně kým, ale také jaké má talenty (u starších dětí), k čemu inklinuje. Osobně jsem se setkala i s předpoklady k závislostem, které se objevují v mapách již pětiletých dětí.
1. díl pro děti se zvýšenou aktivitou
Uff, to je hodně brzo.
Ano, ale dobrá zpráva je, že v pěti letech se to dá ještě zvrátit. Dá se říci, že rodiče mají šanci cca do dvanácti let dítěte a pak už to je na něm. Právě proto vyšly v minulém roce v Albatrosu dnes už bestsellery knížek, které vychází z dílny Životních map podle reálných příběhů map kreslených dětmi a to i hyperaktivnímu dětmi.
První knížka je příběh o malém Jakubovi, který je hyperaktivní a rodiče i ve škole se na něj zlobí. A on říká: „Já nezlobím, to zlobí tygr ve mně.“ A úkolem je objevit svého tygra. Druhý díl je spíše pracovní knihou, jak s tygrem navázat řeč. (První kniha se jmenuje Tygr dělá uáá uáá; druhá Jak se krotí tygr – pozn. red.) V těchto dnech vychází i třetí díl – speciální třídní kniha pro školky a školy. Mám radost, že je v Čechách i na Moravě řada školek, pro které se tyto dvě knihy staly základem komunikace s dětmi. A na co se opravdu těším, je čtvrtá kniha, která vyjde v polovině října a která bude přímo o komunikaci s dětmi, komunikačních typech
2.díl – pracovní sešit
Jak je to vlastně se střídavou péčí, když se bavíme o různé výchově, různé komunikaci?
Ano, to je velká zátěž pro dítě. Výborný je francouzský typ střídavé péče, kdy dítě zůstává v jednom bytě, v jednom prostředí, a střídají se mu tam rodiče. Pokud má pořád baťůžek na zádech a stěhuje se – vemte si, co to s námi dospělými dělá, když jedeme na dovolenou. A tu máme třeba jednou v roce. A jak se pak těšíme na svou postel. Dítěti chybívá pocit pevného stabilního zázemí. Co je vlastně jeho prostor?
Zažila jsem mapu střídavé péče u desetiletého kluka, byl z toho dezorientovaný a padal hodně do pasivity. U maminky hrál roli partnera, u tatínka, který si našel novou partnerku a měl s ní další malé děti, se propadal na jejich úroveň. Byl dítětem, které nechtělo nic řešit a sytil si to, co nedostal u maminky. V nové rodině z toho byli opravdu nešťastní, protože jeho reakce nebyly adekvátní věku.
Střídavá péče z pohledu toho, co kreslí děti v Životních mapách, je v současné podobě totálně nevyhovující. Řekla bych až jedno z největších zel, které na dětech můžeme spáchat. Akorát je to teď moderní.
A co doporučuješ rodičům?
Jde o to, aby dítě jasně vědělo: „Ty problémy, které řešíme mezi sebou s tatínkem/maminkou, jsou naše a ty s tím nemáš nic společného a neneseš žádnou zodpovědnost. Ty jsi tu dítě, my jsme ti dospělí.“ Ideální by bylo, aby se rodiče o dětech domlouvali společně, nebo nedělali protichůdná rozhodnutí.
Pokud dítě začne přebírat roli rodiče, tak se mu to v partnerském vztahu v budoucnu vymstí. Buď potom hraje rodiče, nebo dítě. To je pro toho druhého partnera velmi náročné.
Je něco, čím tě mapa okouzlila nejvíc?
Mapa má tu vlastnost, že když se nakreslí, tak „maže“. Někdy může mít člověk pocit, že mu mapy moc nepomohly. Tak říkám: Aha, tak se pojďme podívat na mapy, co už jsme kreslili. A lidi už skoro nevěří, že to měli tak náročné. Protože jim ten pocit vymizel, vygumoval se. Jsou jinde a začínají se rovnat. Dostanou se do druhého levelu. A když to porovnáváme, žasnou nad svými pokroky.
Kontakt:
https://www.nakreslisimapu.cz
